Informace pro návštěvníky
17.07.2015 20:46
Informujte Vaše návštěvníky co možná nejčastěji o novinkách...
ORDOVIK - ORDOVICIAN
Po kambriu následoval ordovik (před 490 až 443 miliony let př. n. l.). Je typický rychlým vývojem nových bezobratlých živočichů, které obsazují území svých předchůdců. Vzrůstá rozmanitost a počet rugózních a tabulátních korálů, stromatopor, mlžů a planktonních graptolitů, objevují se štírům podobní eurypteridi. Někteří tito noví obyvatelé moří jsou dokonce větší než člověk a pohybují se nejen po mořích, lagunách a močálech, ale mohou strávit část života i na souši. Vyvíjí se i lilijice (krinoidi), ramenonožci (brachiopodi), inteligentní loděnkovití hlavonožci, kteří jsou hlavně predátory v mořích a nahrazují tak anomalocarise. Ordovičtí trilobiti se rozvíjí co do tvaru i podoby. Z pobřežních řas se vyvíjí primitivní suchozemské rostliny jako jednoduché, bezcévnaté, drobné mechorosty či mechy. Superkontinent Rodinia se dělí oceánem na kontinenty Laurásii, Baltiku, Siberii a Gondwanu. Podnebí spodního ordoviku je teplé, takže v tropech rostou rozsáhlé útesotvorné komplexy. Gondwana se ale začíná posouvat k jihu planety a tím začínají narůstat ledové příkrovy a hladiny moří klesají natolik, že se pobřežní šelfy ocitnou nad hladinou. Ledovec se rozšiřuje, je stále chladnější klima (maximum v historii), mořská hladina klesá, ztrácí se šelfové oblasti, snižuje se teplota vody a obsah kyslíku v ní, to má za následek masové vymírání. Během tohoto vymírání před 440 milionů let př. n. l. vyhynuly kompletně stovky čeledí. Na nastalé změny nejvíce doplatili trilobiti, konodonti, loděnkovití (nautiloidi), mechovky, graptoliti, útesotvorní koráli a ramenonožci (brachiopodi). Jednalo se vlastně o jednu z mnohých dob ledových. Výzkumníci z University of Leicester ve Velké Británii dospěli roku 2009 k závěru, že tato starověká doba ledová, která se vztahuje na rozhraní ordoviku a siluru, netrvala "pouhých" 1-1.5 miliony let, jak se dříve předpokládalo, nýbrž mnohem déle, a to - cca 30 milionů let.
V roce 1984 David Raup a Jack Sepkoski publikovali článek, v němž vycházeli ze statistické analýzy posledních 250 milionů let a spočítali, že k velkým vymírání dochází pravidelně, přibližně jednou za 26 milionů let. Hlavní myšlenkou bylo, že každých 26 milionů let komety patřící mračnu Oort, „skladišti komet“ z hranice sluneční soustavy, obíhaly po pozměněných drahách a zamířily směrem k Zemi, kde v případě srážky vyvolaly hromadná vymírání.
V roce 1984 David Raup a Jack Sepkoski publikovali článek, v němž vycházeli ze statistické analýzy posledních 250 milionů let a spočítali, že k velkým vymírání dochází pravidelně, přibližně jednou za 26 milionů let. Hlavní myšlenkou bylo, že každých 26 milionů let komety patřící mračnu Oort, „skladišti komet“ z hranice sluneční soustavy, obíhaly po pozměněných drahách a zamířily směrem k Zemi, kde v případě srážky vyvolaly hromadná vymírání.
Krize na konci ordoviku, ke které došlo asi před 440 miliony lety, byla určitě velmi závažná: odhadujeme, že mohla způsobit zánik až 85 % existujících druhů. Postihla velmi rozdílné mořské organismy – jak formy žijící na dně, jako ramenonožce, přisedlé ostnokožce nebo trilobity, tak i pelagické formy jako nautiloidy nebo graptolity. Krizí byla také vážně postižena útesová společenství. Avšak navzdory svému rozsahu nezpůsobilo toto hromadné vymírání úplný zánik každé velké skupiny živočichů, i když někteří – jako třeba graptoliti –unikli jen o vlásek. V tomto ohledu byl dopad této krize na historii živého světa, v porovnání s následky krize z rozhraní křídy a terciéru, poměrně mírný; svědčí pro to také skutečnost, že živočišstva siluru a ordoviku se navzájem neliší tak hluboce jako živočišstva terciéru a křídy.
Jaká příčina mohla vyvolat toto hromadné vymírání? Pátrání po známkách mimozemského působení, zejména po stopách iridia, nevedla k přesvědčivým závěrům, a tak lze hypotézu o dopadu obhájit jen stěží. Navíc se zdá, že se krize mohla rozložit do dvou období oddělených poměrně krátkou dobou ledovou (samozřejmě v geologickém měřítku – trvala prý asi 1 milion let). Tato doba ledová je geologicky dobře doložena, svědčí pro ni typické stopy zanechané ledovci (rýhy ve skalách, charakteristické sedimenty) v různých oblastech světa, zejména na Sahaře, ale také ve Španělsku, na jihu Francie a v Jižní Americe. Geografie ordoviku se velmi lišila od dnešní, a oblasti pokryté ledovci se tehdy soustředily dokonce v jednom kontinentálním celku umístěném ve vysokých zeměpisných šířkách na jižní polokouli. Je zřejmé, že během této doby ledové došlo k ochlazení podnebí, ale fosílie nám ukazují, že v rovníkových oblastech se mohlo udržet živočišstvo přizpůsobené teplému klimatu. Hlavní příčinou této biologické krize tedy pravděpodobně není ochlazení. Můžeme si ostatně povšimnout, že zalednění nejsou obecně přímými příčinami hromadných vymírání, i když vyvolávají změny ve faunách a flórách, případně způsobují i některé zániky. Během nejmladších zalednění v pleistocénu, v posledních 2 milionech let, vymírání v důsledku poklesu teplot nezaznamenáváme ve velkém měřítku. Totéž můžeme říci o velkém zalednění jižní polokoule na konci karbonu a na začátku permu před zhruba 290 miliony lety. Navzdory rychlosti některých klimatických změn spojených se zaledňováním, jasně prokázané studiemi konce poslední doby ledové, se zdá, že se živočichové i rostliny dokázali přizpůsobit buď přemístěním jejich místního rozložení (neboť zůstávají místa, kde není zhoršení klimatu tak patrné), nebo, v mnohem delším časovém intervalu, evolucí (máme na mysli například srst mamutů a srstnatých nosorožců).
Jak lze tedy vysvětlit hromadné vymírání na konci ordoviku? Britští paleontologové Anthony Hallam a Paul Wignall spojili názory různých badatelů a navrhli model dvou časových úseků. V teplém období před zaledněním nebyla dna oceánů dostatečně prokysličována (ukládají se zde černé sedimenty bohaté na organickou hmotu v – anoxických prostředích jinak řečeno „neprokysličených“ nebo „málo prokysličených“), ale živočišstva (zejména pak graptoliti) se přizpůsobit dokázala. Během zalednění se dostává studená voda do hloubek a přináší s sebou kyslík, což částečně ničí životní prostředí a vyvolává vymírání. Ve stejné době klesají hladiny moří, neboť v ledovcích se soustřeďuje velké množství vody (tento jev máme dobře doložen pro kvartér: v nejkrutějším období posledního maxima zalednění byly hladiny oceánů o 120 metrů níže, než jsou dnes). Tato regrese způsobuje také omezení životního prostoru, zejména v mělkých mořích, kde koloniální organismy vytvořily útesy. V druhém období zalednění dosahující svého vrcholu začíná ustupovat, hladina moří stoupá, ale v oceánech, kde nyní stoupá teplota, dochází opět ke zhoubnému okysličování, které se šíří až do mělčin, a organismy, jež nebyly zvyklé žít v prostředí bohatém na kyslík, začínají vymírat.
Máme tedy před sebou poměrně komplexní scénář, který se opírá o podložené paleontologické podklady (stopy zalednění, anoxické sedimenty), a zdá se, že je také dobře vysvětluje, ale přesto je nesnadné jej otestovat. Z tohoto zorného úhlu se hromadné vymírání z konce ordoviku, které probíhalo asi po milion let, nezdá být skutečně katastrofální, a nemá tedy mnoho společného s rychle proběhnuvší katastrofou na rozhraní křídy a terciéru. V našem vnímání biologických krizí minulosti hraje roli efekt perspektivy: vzhledem k časovému rozložení, které máme k dispozici, se události z velmi vzdálené minulosti snadno střetávají a moderní paleontologové pokládají za velký úspěch, že se jim podařilo rozložit vymírání, ke kterým došlo před nějakými 440 miliony lety, na několik epizod trvajících „pouze“ kolem 1 milionu let.
"Krize na konci ordoviku, ke které došlo asi před 440 miliony lety, byla určitě velmi závažná: odhadujeme, že mohla způsobit zánik až 85 % existujících druhů. Postihla velmi rozdílné mořské organismy – jak formy žijící na dně, jako ramenonožce, přisedlé ostnokožce nebo trilobity, tak i pelagické formy jako nautiloidy nebo graptolity. Krizí byla také vážně postižena útesová společenství. Avšak navzdory svému rozsahu nezpůsobilo toto hromadné vymírání úplný zánik každé velké skupiny živočichů, i když někteří – jako třeba graptoliti –unikli jen o vlásek. V tomto ohledu byl dopad této krize na historii živého světa, v porovnání s následky krize z rozhraní křídy a terciéru, poměrně mírný; svědčí pro to také skutečnost, že živočišstva siluru a ordoviku se navzájem neliší tak hluboce jako živočišstva terciéru a křídy.
Jaká příčina mohla vyvolat toto hromadné vymírání? Pátrání po známkách mimozemského působení, zejména po stopách iridia, nevedla k přesvědčivým závěrům, a tak lze hypotézu o dopadu obhájit jen stěží. Navíc se zdá, že se krize mohla rozložit do dvou období oddělených poměrně krátkou dobou ledovou (samozřejmě v geologickém měřítku – trvala prý asi 1 milion let). Tato doba ledová je geologicky dobře doložena, svědčí pro ni typické stopy zanechané ledovci (rýhy ve skalách, charakteristické sedimenty) v různých oblastech světa, zejména na Sahaře, ale také ve Španělsku, na jihu Francie a v Jižní Americe. Geografie ordoviku se velmi lišila od dnešní, a oblasti pokryté ledovci se tehdy soustředily dokonce v jednom kontinentálním celku umístěném ve vysokých zeměpisných šířkách na jižní polokouli. Je zřejmé, že během této doby ledové došlo k ochlazení podnebí, ale fosílie nám ukazují, že v rovníkových oblastech se mohlo udržet živočišstvo přizpůsobené teplému klimatu. Hlavní příčinou této biologické krize tedy pravděpodobně není ochlazení. Můžeme si ostatně povšimnout, že zalednění nejsou obecně přímými příčinami hromadných vymírání, i když vyvolávají změny ve faunách a flórách, případně způsobují i některé zániky. Během nejmladších zalednění v pleistocénu, v posledních 2 milionech let, vymírání v důsledku poklesu teplot nezaznamenáváme ve velkém měřítku. Totéž můžeme říci o velkém zalednění jižní polokoule na konci karbonu a na začátku permu před zhruba 290 miliony lety. Navzdory rychlosti některých klimatických změn spojených se zaledňováním, jasně prokázané studiemi konce poslední doby ledové, se zdá, že se živočichové i rostliny dokázali přizpůsobit buď přemístěním jejich místního rozložení (neboť zůstávají místa, kde není zhoršení klimatu tak patrné), nebo, v mnohem delším časovém intervalu, evolucí (máme na mysli například srst mamutů a srstnatých nosorožců).
Jak lze tedy vysvětlit hromadné vymírání na konci ordoviku? Britští paleontologové Anthony Hallam a Paul Wignall spojili názory různých badatelů a navrhli model dvou časových úseků. V teplém období před zaledněním nebyla dna oceánů dostatečně prokysličována (ukládají se zde černé sedimenty bohaté na organickou hmotu v – anoxických prostředích jinak řečeno „neprokysličených“ nebo „málo prokysličených“), ale živočišstva (zejména pak graptoliti) se přizpůsobit dokázala. Během zalednění se dostává studená voda do hloubek a přináší s sebou kyslík, což částečně ničí životní prostředí a vyvolává vymírání. Ve stejné době klesají hladiny moří, neboť v ledovcích se soustřeďuje velké množství vody (tento jev máme dobře doložen pro kvartér: v nejkrutějším období posledního maxima zalednění byly hladiny oceánů o 120 metrů níže, než jsou dnes). Tato regrese způsobuje také omezení životního prostoru, zejména v mělkých mořích, kde koloniální organismy vytvořily útesy. V druhém období zalednění dosahující svého vrcholu začíná ustupovat, hladina moří stoupá, ale v oceánech, kde nyní stoupá teplota, dochází opět ke zhoubnému okysličování, které se šíří až do mělčin, a organismy, jež nebyly zvyklé žít v prostředí bohatém na kyslík, začínají vymírat.
Máme tedy před sebou poměrně komplexní scénář, který se opírá o podložené paleontologické podklady (stopy zalednění, anoxické sedimenty), a zdá se, že je také dobře vysvětluje, ale přesto je nesnadné jej otestovat. Z tohoto zorného úhlu se hromadné vymírání z konce ordoviku, které probíhalo asi po milion let, nezdá být skutečně katastrofální, a nemá tedy mnoho společného s rychle proběhnuvší katastrofou na rozhraní křídy a terciéru. V našem vnímání biologických krizí minulosti hraje roli efekt perspektivy: vzhledem k časovému rozložení, které máme k dispozici, se události z velmi vzdálené minulosti snadno střetávají a moderní paleontologové pokládají za velký úspěch, že se jim podařilo rozložit vymírání, ke kterým došlo před nějakými 440 miliony lety, na několik epizod trvajících „pouze“ kolem 1 milionu let".
Zdroj: Martin Dokoupil
Úryvek z knihy: Eric Buffetaut. Konec dinosaurů
Úryvek z knihy: Eric Buffetaut. Konec dinosaurů
Stratigrafické schéma barrandienského ordoviku (podle Chlupáče et al. 2002 na základě prací
Havlíčka, in Melichar 2003). Vysvětlivky: 1 – slepence, hrubozrnné droby, 2 – silicity, 3 – jílové
břidlice a prachovce, 4 – vulkanity, 5 a 6 – světlé křemence a pískovce, 7 – střídání pískovců
(ev. křemenců), drob a prachovců, 8 – převážně prachové břidlice a prachovce, 9 – sedi -
mentární železné rudy, 10 – stratigrafický hiát; k. – křemence.
Zdroj: https://geologie.vsb.cz/
Sbírka ordovických fosílií
Platycoryphe bohemica (Barrande, 1852) - velikost 11 mm (sag), svahy Dědu (Zahořany) - letenské souvrství (st. beroun)
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Homalonotidae Chapman, 1890 †, rod: Platycoryphe Foerste, 1919 †, druh: Platycoryphe bohemica (Barrande, 1852) †.
Kalimenoidní trilobit, patřící do stejné...
 w.jpg)
Pliomerops senilis (Barrande, 1872) - velikost negativu 30 mm, Osek - šárecké souvrství (st. llanvirn)
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Cheirurina Harrington et Leanza, 1957 †, nadčeleď: Nadčeleď: Cheiruroidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Pliomeridae Raymond, 1913 †, rod: Pliomerops Raymond, 1905 †, druh: Pliomerops senilis (Barrande, 1872) †.
Tento negativ jsme...
Pricyclopyge binodosa (Salter, 1859) - velikost hlavičky 10 mm, Díly u Rokycan - šárecké souvrství (st. llanvirn)
Řád: Asaphida †, podřád: Asaphina †, nadčeleď: Cyclopygoidea Raymond, 1925 †, čeleď: Cyclopygidae Raymond, 1925 †, rod: Pricyclopyge Richter & Richter, 1954 †, druh: Pricyclopyge binodosa (Salter, 1859) †.
S velkou pravděpodobností jde o hlubokovodnějšího trilobita, s velkýma,...
Prionocheilus borni Vaněk, 1995 - 18 mm (sag), Velká Chuchle - bohdalecké souvrství (st. beroun)
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Bathycheilidae Přibyl, 1953 †, podčeleď: Pharostomatinae Hupé, 1953 †, rod: Prionocheilus Rouault, 1847 †, druh: Prionocheilus borni Vaněk, 1995 †.
Prionocheilus vokovicensis (Šnajdr, 1956) - velikost 35 mm, Rokycany, šárecké souvrství, (st. llanvirn)
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Bathycheilidae Přibyl, 1953 †, podčeleď: Pharostomatinae Hupé, 1953 †, rod: Prionocheilus Rouault, 1847 †, druh: Prionocheilus vokovicensis (Šnajdr, 1956)...
Raphiophorus tenellus (Barrande, 1872), Levín - králodvorské souvrství (st. králodvor)
Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Raphiophoridae Angelin, 1854 †, rod: Raphiophorus Angelin, 1854 †, druh: Raphiophorus tenellus (Barrande, 1872) †....
Selenopeltis macrophthalma (Klouček, 1916) - velikost části trupu 32 mm, Teletník - šárecké souvrství (st. llanvirn)
Řád: Lichida Moore, 1959 †, podřád: Odontopleurina Whittington 1959 †, nadčeleď: Odontopleuroidea Sepkoski, 1998 †, čeleď: Odontopleuridae Burmeister, 1843 †, rod: Selenopeltis Hawle & Corda, 1847 †, druh: Selenopeltis macrophthalma (Klouček, 1916) †.
Kranidia 13 a...
Selenopeltis tenyl Šnajdr, 1984, velikost cca 90 mm, Praha - Malešice, bohdalecké souvrství (st. beroun)
Řád: Lichida Moore, 1959 †, podřád: Odontopleurina Whittington 1959 †, nadčeleď: Odontopleuroidea Sepkoski, 1998 †, čeleď: Odontopleuridae Burmeister, 1843 †, rod: Selenopeltis Hawle & Corda, 1847 †, druh: Selenopeltis tenyl Šnajdr, 1984 †.
Trilobit...
Sokhretia solitaria (Barrande, 1846) - 33 mm, Velká Chuchle - bohdalecké souvrství (st. beroun)
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Acastoidea Reijers, 1972 †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, rod: Phacopidina Bancroft, 1949 †, druh: Sokhretia solitaria (Barrande, 1846)...
Sokhretia solitaria (Barrande, 1846), velikost - 30 mm (sag), Praha Pankrác - bohdalecké souvrství (st. beroun)
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Acastoidea Reijers, 1972 †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, rod: Phacopidina Hupe in Choubert et al., 1956 †, druh: Sokhretia solitaria (Barrande, 1846) †.
Jediný nález de fakto kompletního...
